Jan Šrámek o světové válce

Píšou mi psaní

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh,rukovat.

Voják je voják,
musí bojovat -
vloží k líci pušku,
vezme si na mužku
třeba vlastní srdce své, oh,srdce své.

Zdraví vzkázali,
zdraví napsali,
já jsem reservista,
básník,anarchista,
pívám si a proklínám, oh,proklínám.

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý reservista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ... !

30.srpen 1914

To byla neděle a když počínala,
naše četa zuby drkotala,
půl sta moučných červů z písku lezlo, z děr,
po čtyřech jsme lezli, by nespatřil nás nepřítel.

Neděli tuto, my se neumyjem,
buď za to pochválen, že ještě žijem,
den bude horký. Poledne nevzpomenem,
večer se spočítáme.

To byla neděle. Za námi v borovém lese
koníček rzal, druh můj špičku dýmky uhryzal,
a plival moučku, plival žluč a plival žal,
pak vyšlo slunce. A toho dne, toho dne
zle bylo. Bylo to v neděli.
A den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli.
Toho dne viděl jsem dva ryzce na lesní louce,
také jsem slyšel skřivánka.

Cesta z bojiště

Poláčku zpěvavý, dva dny, dvě noci
vozíku tvého, přeubohého
byl jsem já hostem. Ležel jsem v slámě,
mluvil jsem ke krásné dámě:

Pání, já na místě nejtěžším stál,
když mne smrt líbala, já jsem se smál,
paní, tělem já padl, srdcem jsem stál,
dejte mi růži!

Noc byla rudá, hořela ves
a vozík skákal. Poláčku věz,
ať umru zítra, ať umru za deset roků,
před soud poslední po mém přistoupíš boku.

Vyznám tam věrně: Noc byla rudá, hořela ves,
on, pane, zpíval. Hleděl do nebes,
tichounce zpíval. Zpěvavý věrný byl,
na srdce tenkrát mne políbil.

Za jeho koníčka též, pane, prosím.
Byl malý, hubený. Pohledem něžným a kosým
objal mne tenkrát, zařechtal nyvě.
Dej se mu, pane, pást v nebeské nivě...